2T - pohádková Božena má za zády Erbena - 2T

Čtení do ouška na Déčku

Obuchu, hýbej se

KAREL JAROMĺR ERBEN

Jeden švec spravoval v sobotu staré střevíce, aby v nedĕli mohl jít do kostela.

Dĕlal pozdĕ do noci, a ráno, když skončil svou práci, pořádnĕ se oblékl, vzal si knížku k modlení a šel.

Tu slyšel v kostele kázat: jestli nĕkdo jmĕní své obĕtuje kostelu, že mu to pán Bůh jiným způsobem stokrát víc vynahradí.

A že byl švec chudý, umínil si svou chalupu i kopyta prodat, a to, co strží, donést knĕzi na kostel.

Když přišel domů, povĕdĕl ženĕ, co chce udĕlat, a za nĕkolik dní byly peníze už u faráře.

Ale den za dnem plyne, dĕti pláčou hladem, žena pak div že kyjem muži svému nenamlátí, a náhradu nikde nevidĕt.

Konečnĕ, když už na ševce hlad příliš naléhal, oblékl se za starého žebráka, vzal do ruky hůl a šel radĕji pána Boha hledat.

Chodil jeden i druhý den, až nalezl starého pastýře, jenž pásl veliké stádo ovcí. A protože mĕl švec veliký hlad, přišel k nĕmu, aby mu dal najíst drobků, co mu zůstaly v hrnečku.

Když jedl, vypravoval všecko, co učinil a jak se mu nyní špatnĕ vede.

Tu se ten starý ovčák nad ubohým ševcem slitoval, daroval mu beránka, z kterého na každé zavolání: "Beránku, otřes se!" dukáty pršely.

Ale dal mu ho s výstrahou, aby se v jedné vsi, kudy musel jít, nestavoval v hospodĕ u své kmotry.

S velikou radostí vzal švec beránka na ramena, podĕkoval starci a pospíchal domů.

Jakmile ale zašel za vršek, začal ovčákovým slovům nedůvĕřovat, postavil beránka na zem a řekl: "Beránku, otřes se!"
A v tom okamžení válely se dukáty pod beránkem a švec se pokládal za nejšťastnĕjšího na svĕtĕ.

Rychle naložil si beránka na ramena a ubíral se dále k domovu. A když šel kolem té hospody, vyšla kmotra na cestu a prosila ho, aby ji navštívil.

Švec na počátku trochu se zdráhal, ale chtĕl se pochlubit, že má v kapse dukáty. Stavil se u kmotry
a svĕřil jí beránka s výstrahou: Ale, kmotra, neříkejte mu: "Beránku, otřes se!"

Potom si sedl na lavici a vypil skleničku kořalky.

Ale kmotra, baba prohnaná, hned si domyslela, že za tĕmi slovy musí být nĕjaká tajnost.

Zanesla beránka do jiné svĕtnice a řekla: "Beránku, otřes se!"

A když vidĕla, že z nĕho padaly dukáty, začala přemýšlet, jak by svého kmotřence ošidila. I umínila si, že ševce opije a na druhý den ráno, že jemu dá jiného beránka ze svého stáda. A to taky udĕlala.

Časnĕ ráno vzal švec beránka na ramena a pospíchal k ženĕ i k dĕtem. Plakaly hladem a on jim hodil nĕkolik dukátů, aby žena připravila dobrý obĕd. Žena se nemohla vynadivit, odkud její muž má tolik penĕz, ale bála se ho zeptat.

Po obĕdĕ postavil švec beránka na stůl, zavolal dĕti, aby se radovaly s ním, až se budou koulet dukáty, a vykřikl: "Beránku, otřes se!"

Ale beránek stál jako dřevĕný, ani hlavou nepohnul.

Dĕti už nemĕly hlad, a tak začaly se smát, žena myslela, že se muž zbláznil.

Švec rozhnĕvaný, že ho zvíře neposlouchá, ještĕ jednou opakoval slova starcova, ale zas nadarmo,
a tak shodil beránka se stolu.

Dokud dukáty stačily, bylo dobře. Když už se penĕz nedostávalo, začala žena muže proklínat, že nic nedĕlá a o živnost se nestará.

Tu nezbylo ševci zase nic jiného, nežli hůl do ruky vzít a jít hledat starce. Vĕdĕl sice dobře, že ho zle přivítá, ale co mĕl dĕlat?

Avšak starý ovčák slitoval se opĕt nad ubohou rodinou.

Dal mu nyní ubrousek, který na každé zavolání: "Ubrousku, prostři se!" sám se prostřel a nejlepší jídla i nápoje stály na nĕm.

Ovčák ale přidal výstrahu, aby se švec u své kmotry znovu nestavoval. Švec podĕkoval starci a šel domů.

Jakmile byl za vrškem, posadil se na zem a řekl ubrousku, aby se prostřel, ne ze zvĕdavosti, ale z hladu, že mu v břiše kručelo.

Když pak najedený šel kolem hospody, už tu stará kmotra na nĕj přede dveřmi čekala. Prosila ho co nejvlídnĕji, aby dům její neminul, a doložila to starým příslovím: "Kdo mine hospodu, nohu si vyvrtne v chodu."

Švec dlouho se rozmýšlel, ale nakonec přece jen vešel.

Kmotře dal schovat ubrus a řekl jí: "Ale, milá kmotřičko, neříkejte: Ubrousku, prostři se!"

Kmotra bylá chytrá i nalívala mu na přivítanou kořalky zadarmo. Švec pil skleničku za skleničkou, až se mu v hlavĕ začalo stmívat. Potom udĕlala kmotra s ubrouskem to samé, co minule s beránkem.

Švec přibĕhl domů k ženĕ a dĕtem, hodil ubrousek na stůl a zavolal: "Ubrousku, prostři se!"

Ale ubrousek ani se nepohnul a švec poznal, co se stalo. Začal babu kmotru proklínat. Poté vrátil ke starému pastýři a prosil ho na kolenou, aby se nad ním slitoval a ještĕ jedenkrát mu pomohl.

Pastýř dlouho se zdráhal, ale nakonec mu dal hůl stříbrem okovanou a drahými kameny vykládanou. Poručil mu, aby se tenkrát u své kmotry zastavil a zapamatoval si slova: "Obuchu, hýbej se!"

Švec byl zase rád a dĕkoval stařečkovi nastokrát. Ale když zašel za vršek, chtĕl vĕdĕt, co ta hůl skutečnĕ dovede. 

I řekl: "Obuchu, hýbej se!"

V okamžiku stáli před ním dva ohromní chlapi a začali ho mlátit. Švec náramným strachem nevĕdĕl, jak jim poručit, aby ho přestali bít. Konečnĕ, když už mĕl dost naloženo, vzpomnĕl si a zavolal: "Obuchu, dost!"

Na to hned chlapi zmizeli a stála před ním zase jen hůl.

"Dobrá, dobrá," řekl švec, když ze zemĕ vstával, "ty mi k tĕm předešlým darům dopomůžeš!"

Když přišel do vsi, stavil se u kmotry a vítal se s ní jako se starou známou.

Kmotra ho ráda vidĕla, neboť si myslela, že zas bude mít dobrý zisk. Dobře ho uctila a potom se začala vyptávat, nemá-li nĕco, co by si chtĕl u ní tentokrát schovat.

Tu jí švec podal svou hůl a prosil, aby jen neříkala: "Obuchu, hýbej se!"

Baba potají hlupákovi se smála a myslela si: "Kdyby mnĕ aspoň pokaždé nepovídal, co nemám říkat!"

Šla hned s holí do jiné svĕtnice a ledva překročila práh, zavolala s dychtivostí: "Obuchu, hýbej se!"

Tu jí hned dva chlapi začali holemi mlátit tak, až smyslů pozbývala.

Švec mezitím pořád jen křičel: "Obuchu, jen víc! Jen víc! Dokud mi nevrátí mého beránka a můj ubrousek."

Tu nezbývalo kmotře nic jiného, než aby ševci vrátila, co mu náleželo. Dala přinést beránka i ubrousek.

Když se švec ujistil, že ty vĕci jsou skutečnĕ jeho, zavolal: "Obuchu, dost!"

A potom s tĕmi třemi dary pospíchal domů k ženĕ a dĕtem.

Doma pak byla radost veliká, neboť mĕli penĕz i jídla dost.

Přitom ale nikdy nezapomnĕli na Boha i na jiné lidi, a každému chudému rádi pomáhali.

www.ceskatelevize.cz/porady/10639247043-cteni-do-ouska/213542154000024-obuchu-hybej-se