O Popelce na Déčku
ČTENĺ DO OUŠKA NA DÉČKU
O Popelce
BOŽENA NĚMCOVÁ
Na jednom statku žil bohatý vdovec a ten mĕl jedinou dceru. Protože na hospodářství sám nestačil, brzy si přivedl do domu druhou manželku a s ní také její dvĕ dcery.
Nová paní domu byla panovačná a lakomá, a tak stárnoucího muže brzy utrápila.
Dceři nastaly krušné časy. Macecha vládla domu a dívka musela celý den uklízet a pomáhat v kuchyni,
takže pro samý popel nebylo poznat, jestli je hezká nebo ne.
Všichni jí proto říkali Popelka.
Její nevlastní sestry byly sice hezké, ale také marnivé a líné.
Jednou se vypravily s matkou do mĕsta na nákupy a doslechly se, že princ bude na zámku pořádat ples a všechny svobodné dívky z lepších rodin jsou zvány.
Hned si nakoupily šaty, a když přijely domů, všechno se točilo kolem nich. Popelka pro samé bĕhání ani nevĕdĕla, kde jí hlava stojí. Ráda by se také jednou převlékla do krásných šatů a nĕkam se podívala, ale když se opovážila zeptat, vysmály se jí: "Tebe a vzít s sebou?! To bychom si udĕlaly ostudu!"
"Jestli máš málo práce.?" přisadila si macecha, "tohle přes noc přebereš." a vysypala do hromádky popela ošatku hrachu a ošatku čočky.
Popelka mlčela, ale oči se jí zalily slzami. To bylo zase křiku a poroučení než konečnĕ odjely. Když si trochu oddechla, vzala koštĕ a šla do sednice, aby poklidila. Najednou vidí nĕco ležet v koutĕ.
Byla to lísková vĕtvička se třemi oříšky.
"Asi je tady nĕkdo přinesl na zátop.", pomyslela si.
Schovala oříšky do zástĕry a skoro na nĕ zapomnĕla. Když mĕla všechno uklizeno, sedla si na zem k hromádce popela a začala pomalu vybírat čočku a hrách. Pořád myslela na ples a na prince. Kdyby se smĕla podívat alespoň oknem!
Vtom se ozvalo ťukání na okno, za kterým to šumĕlo holubími perutĕmi. Holoubci, které Popelka chodila krmit, si na ni vzpomnĕli a přiletĕli jí na pomoc. Pustila je dovnitř a moc jim dĕkovala.
Byli s prací brzy hotovi, a tak se rozhodla, že pojede tajnĕ na zámek. Když si odepínala zástĕru,
vypadla z ní lísková vĕtvička a než stačila oříšky zvednout, z jednoho oříšku byly krásné šaty a zlaté střevíčky.
Umyla se a oblékla si šaty, které jí padly jako ulité. Když dorazila na zámek, zábava už byla v plném proudu.
"Jen ať mĕ mé sestry a macecha nepoznají.", pomyslela si.
Princ se bavil, ale jak ji spatřil, rychle svou společnost opustil a přistoupil k ní.
"Kdo jsi, krasavice?" zeptal se, když tančili.
"Jestli je vám moje přítomnost milá, nechtĕjte znát moje jméno, princi."
Princ už se na nic neptal, ale oči nemĕl pro nic jiného, než pro krásnou cizinku.
Sestry si na Popelku ani nevzpomnĕly, kdepak by je napadlo, že je tajemnou kráskou ona.
Už se hodnĕ připozdívalo, když si vzpomnĕla, že musí domů. Princ trval na tom, že ji doprovodí
k bránĕ, tam se mu ale vysmekla, rychle se vyhoupla na koníka a byla ta tam. Když přijela domů, oblékla si svou zapopelenou sukni a pospíšila si, aby bylo všechno přichystáno, až sestry a macecha přijedou.
"Tak mnĕ přece povídejte, jak jste se mĕly na plese!", ptala se jich.
"Dobře jsme se mĕly. Zítra tam asi půjdeme znova."
"A byla tam ňáká princezna? Aspoň to mi můžete prozradit, ne?"
"To se ani vypovĕdĕt nedá. Takovou krásu jsme ještĕ nevidĕly. Princ se do ní asi zamiloval, ale ona mu ujela, hlupačka..."
Popelce ta slova pĕknĕ zamotala hlavu.
Na druhý den, sotva byly sestry z domu, poklidila, otevřela holoubkům a vzala jeden ze dvou zbylých oříšků. Tentokrát se z nĕj vylouply ještĕ krásnĕjší šaty než poprvé. Popelka bĕžela ke svému koníkovi,
který ji donesl na zámek.
Princ sedĕl jako na trní a kdykoliv se otevřely dveře, trhl sebou. Konečnĕ před ním stála ona.
"Vy jste mĕ včera svým odjezdem tak zarmoutila!" řekl princ, když byli sami.
"To je mi líto." řekla Popelka, "ale jestli chcete, abych vás ještĕ navštívila, nesmíte mĕ zdržovat."
"To bude tĕžký úkol." myslel si princ.
"Ale slibte, že zítra zase přijdete."
"Slibuji!", řekla Popelka a mĕla se k odchodu.
Princ ji déle nezdržoval a doufal, že se jí zítra zase dočká.
Když přijela domů, rychle se svlékla a usedla ke kamnům. Za chvíli přišly obĕ sestry.
"Jakpak jste se mĕly dnes?" ptala se jich Popelka.
"Byla tam zase princezna?"
"Ovšem že byla, a ještĕ krásnĕji oblečená.", řekly sestry rozmrzele.
"Nevím, co na ní ten princ vidí? Ovšem, je hezká, ale nemusel se do ní hned tak zbláznit.", dodala macecha.
Třetí den odjely sestry ještĕ nastrojenĕjší a Popelka, sotva trochu uklidila, pospíchala otevřít holoubkům a podívat se, co bude ve třetím oříšku. Byly tam nejkrásnĕjší šaty, jaké kdy vidĕla.
Princ už čekal u brány a vítal ji radostnĕ, neboť si byl jistý, že tentokrát mu neuteče. Přesto ji neustále prosil, aby neodjíždĕla.
"Jestli odejdete, kde vás mám potom hledat?"
"Ať se o to postará osud," řekla Popelka.
A najednou už byla půlnoc, tedy čas spĕchat domů. Rozloučila se s princem a rychle se rozebĕhla se ke svému koni. Vtom však ucítila, jako by se jí nohy lepily k zemi. Princ nechal potřít schody lepidlem.
Jeden její střevíček zůstal přilepený na schodech.
Přesto se Popelce podařilo utéct. Princ byl zklamaný, ale pak dostal nápad.
Popelku zatím také bolelo srdce. Co pamatovala, nikdo s ní tak hezky nezacházel, jako princ.
Sestry s macechou přijely domů, ale tentokrát se jich na nic neptala.
Druhý den ráno dal princ vyhlásit, že dívka, která obuje ztracený střevíček, bude jeho ženou.
Sestry se začaly okamžitĕ strojit a předhánĕt se, která má menší nožku.
Ubohá Popelka nevĕdĕla, co má dĕlat. Láska ale zvítĕzila nad strachem, a tak vytáhla ze své skrýše
druhý střevíček a šla rovnou do zámku.
Když vešla do sálu, princ sedĕl na trůnĕ a hledĕl smutnĕ na to hemžení. Zjevnĕ zatím nenašel, co hledal. Jedna z posledních byla Popelka.
"Podívej, není tamhle naše Popelice?", řekla jedna sestra druhé.
"Ta ať se tĕší! Nechá doma všeho a jde sem okounĕt?", supĕla matka.
Chtĕly se za ní vrhnout, ale zůstaly jako opařené, když vidĕly, že Popelka obouvá střevíček.
Princ přibĕhl, aby se přesvĕdčil, jak jí střevíček padne. Sedĕl jako ulitý a když Popelka vytáhla druhý střevíc, sestry div nepukly závistí.
"Jsi to ty!" divil se princ a poklekl. "Vezmeš si mĕ za muže?"
"Vezmu. Jestli se neostýcháš vzít si obyčejnou Popelku."
"Ať jsi kdokoliv, teď budeš moje žena," řekl a posadil ji vedle sebe na trůn.
Od té doby vládli moudře a nad nikoho se nepovyšovali.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10639247043-cteni-do-ouska/214542158200005-o-popelce
