2T - pohádková Božena má za zády Erbena - 2T

Čtení do ouška

O perníkové chaloupce

Pohádku B. Nĕmcové

Byl jeden chudý otec a mĕl dvĕ malé dĕti, Jeníčka a Mařenku. Chodíval do lesa porážet dřevo a nemohl na dĕti dávat pozor, proto když jim matka umřela, znovu se oženil.

Ale ta druhá matka nebyla hodná, nemĕla ráda ani otce ani dĕti. Jednou se té maceše ty dĕti tak moc zprotivily, že muži poručila, aby je zavedl do lesa a víc aby se domů nevracely.

Darmo se tomu muž bránil, žena pokoj nedala, a proto se smutným srdcem jednoho dne dĕtem řekl: "Vezmĕte si džbánečky, půjdete dnes se mnou do lesa na jahody."

Dĕti radostí skákaly, vzaly hned džbánečky a s otcem do lesa se ubíraly. Když přišli hluboko do lesa, zavedl je otec na velkou mýtinu jahod, vše se červenalo.

Řekl jim: "No, milé moje dĕti, tady si sbírejte jahody, a já támhle půjdu dříví porážet. Dokud mne budete slyšet tlouci, budete vĕdĕt, že jsem na tom místĕ."

Dĕti dychtivĕ skočily na jahody a otec odešel opodál, přivázal mezi stromy palici, která vĕtrem pohazována do stromů tloukla, jako když dříví poráží.

Když tak dĕti ošálil, vrátil se domů a dĕti v lese nechal.

Když mĕly dĕti plné džbánky a dosyta se najedly, vzpomnĕly si na tatínka. I šly tam, odkud se údery ozývaly, ale nenašly tátu, jen jeho palice visela na stromĕ.

Začalo se stmívat a dĕtem bylo úzko, i vzaly džbánky a šly hledat otce. "Slunéčko se níží, k večeru se blíží, táto, pojďte domů!" volaly lesem, ale žádného hlasu neslyšely.

"To jsme už, milý Jeníčku, asi zabloudili a tatínka nenajdeme, musíme tu zůstat přes noc," řekla
Mařenka, byla starší a moudřejší.

"A já se bojím," řekl Jeníček na to.

"No, tedy počkej, já vylezu na strom, jestli uvidím nĕjaké svĕtlo, v tu stranu bychom se potom dali,"
tĕšila ho Mařenka a hned taky na strom lezla.
Ze stromu se dívala kolem dokola, a když vidĕla zdaleka svĕtýlko, zavolala na Jeníčka, aby se už nebál. Slezla dolů, a v tu stranu, kde svĕtlo vidĕla, se vydali.

I přišli z lesa ven, na zelenou louku a na té louce vidĕli hezkou chaloupku a ta chaloupka byla celá z perníku.

Šli až k okénku, koukli dovnitř, vidĕly tam sedĕt starou bábu a dĕdka.

"Počkej," řekl Jeníček, "já vylezu na střechu, ulomím kus perníčku a budeme se mít dobře."

"A jestli na nás přijdou?" strachovala se Mařenka, ale Jeníček už byl na střeše a loupal perníček.

I poslala bába dĕdka, aby se šel podívat, že se jí zdá, jako by nĕkdo loupal perníček.

Šel dĕdek ven a ptá se: "Kdopak to na mé střeše loupá perníček?"

"I ne, dĕdečku, to je jen vĕtříček," tenkým hláskem odpovĕdĕla Mařenka pod oknem a dĕdek se s tím spokojil.

Dĕti se najedly a pod oknem se uhnízdily k spánku.

Ráno si vlezl zase Jeníček na střechu, aby si uloupnul kus perníčku, a bába zase poslala dĕdka se podívat.

Mařenka chtĕla zase dĕdečka odbýt, ale on je vidĕl a šel to bábĕ povĕdĕt.

"Rychle, Honzíčku, musíme utéct, sice bude s námi zle," volala Mařenka na Jeníčka, neboť slyšela, jak bába dĕdka posílá, aby jí ty dĕti přivedl, že si je v peci upeče.

Jeníček skočil ze střechy, Mařenka ho chytla za ruku, a utíkali, co mohli a kam je oči vedly, a dĕdek se hnal za nimi, ale že byl tlustý a nemotorný, nemohl jim stačit.

Ale nebyly by mu ty dĕtičky utekly, kdyby se tu pojednou nevyskytla na poli žena.

"Prosím vás, panímámo, povĕzte nám, kudy bychom se dali, zlý dĕdek z perníkové chaloupky nás honí, chtĕjí nás upéct, že jsme jim kousek střechy uloupli."

"Tudy se dejte do lesa, tou cestičkou, však já dĕdka zdržím," řekla žena a ukazovala dĕtem do lesa. Dĕti utíkaly dále a za chvíli přibĕhl dĕdek, který si silnĕ odfukoval.

"Osobo," ptal se ženy, "nešly tudy dĕti?"

"Pleju len," odpovĕdĕla žena, jako by mu nerozumĕla.

"Osobo, já se vás ptám, jestli tudy nevidĕla jste jít dĕti."

"Až vypleju a uzraje, budeme len trhat a namáčet".

"Až ho namočíme, budeme sušit a česat."

"Osobo, vy jste snad hluchá, ptám se vás, vidĕla jste tudy jít dĕti?"

"Tak, nu a po česání budeme navíjet na kužele a příst."

"Až napředeme, budeme soukat a tkát."

"Až utkáme, budeme bílit a až vybílíme, budeme stříhat a šít košile, košilky, šátky, suknĕ, zástĕrky."

"Osobo, cožpak si na uších sedíte, ptám se vás, nešly tudy dĕti?"

"A ták, co s tím budeme dĕlat? Nu budeme se do toho oblékat a pĕknĕ nosit."

"Osobo, já se vás na to neptal, proč mi to vyprávíte? Vždyť já se vás jen ptám, nevidĕla jste tudy jít dĕti?"

"Dĕti, nu, to jste mĕl říct hned, bodejť bych nevidĕla, ba vidĕla, šly tamtudy tou cestičkou po polích, a přímo k tomu potoku, co ty vrby jsou. Ale už je nedohoníte, skákaly jako poštolky," při tĕch slovech ukázala žena dĕdkovi na opačnou stranu, než dříve dĕti poslala.

A pak najednou octnula se ta žena za utíkajícími dĕtmi, a když se jich na všechno vyptala, vzala je za ruku a vedla domů.

Byl to totiž duch jejich maminky.

Když je přivedla domů k tatínkovi, pravila: "Jakube, vedu ti tvoje dĕti, zabloudily v lese, dej si na nĕ příštĕ vĕtší pozor!"

Jak slyšel Jakub hlas své nebožky ženy, padl s pláčem na kolena a dĕti objímal. A na zlou macechu padl takový strach, že utekla a nikdy více se nevrátila.

Nu, a Jeníček s Mařenkou žili pak se svým tatínkem šťastnĕ a spokojenĕ. 

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10639247043-cteni-do-ouska/213542154000033-o-pernikove-chaloupce