O kocouru, kohoutovi a kose na Déčku
Čtení do ouška na Déčku
O kocouru, kohoutovi a kose
BOŽENA NĔMCOVÁ
Jeden tatínek mĕl tři syny, nejstaršího Martina, prostředního Matĕje a nejmladšího Michala.
Když byl na smrtelné posteli, zavolal si je k sobĕ a řekl: "Víte, že chalupa je to jediné co máme. Máte ještĕ ale kohouta, kocoura a kosu. Ty tři vĕci si rozdĕlte, mezi sebe, nehádejte se."
To dořekl a zemřel.
Když synové tátu pochovali, rozdĕlili si vlastnictví. Martin si vzal kosu, Matĕj kohouta a Michal kocoura.
"Milí bratři," řekl Martin, "doma všichni být nemůžeme, sice bychom hladem umřeli. Zůstaňte tady, já půjdu s kosou do svĕta." Vzal kosu a šel.
Šel dlouho, až přišel do jedné zemĕ, kde byli lidé ještĕ tuze hloupí. Když přichází k mĕstu, potká jednoho človĕka a ten se ho ptá, co nese.
"Kosu nesu."
"A co je to?"
"Tím se tráva seče."
"I toť je výborná vĕc, my musíme trávu rukama trhat, což nás velké namáhání stojí. Kdybyste chtĕl
k našemu králi jíti, on by vám toho podžírače dobře zaplatil."
"I proč ne, půjdu."
Král se tomu nástroji velice divil a hned Martina zjednal, aby šel na královská luka. Martin šel a s ním množství diváků.
Martin nebyl vůbec hloupý, vrazil kosu v půl louce do zemĕ, řekl, aby mu přinesli v poledne obĕd pro dva a pak z louky všechny odehnal. V poledne, když přinesli jídlo, divili se, že je takový kus louky posečen.
Martin snĕdl obĕd i za kosu, tak to dĕlal každý den, dokud všechny louky neposekal. Když byl se vším hotov, šel si ke králi pro peníze.
"Tvůj podžírač tedy sám trávu podžírá?" ptal se král.
"Sám, pane králi, sám."
"Jestlipak bys nám ho tady nechal za tisíc zlatých?"
"Hmm, stojí ovšem za více, ale dám vám ho za ty peníze, proč ne." řekl sekáč, přijal peníze a šel domů.
Přišel druhý rok, tráva narostla a byl čas ji pokosit. Poručil král, aby se vynesl podžírač na louku. Čekali den, čekali dva, ale kosa se trávy už nikdy ani nedotkla.
Zatím mĕli bratři dobré časy a dĕkovali otci, že jim tak výnosné dĕdictví zanechal.
Za nĕjaký čas, když peníze docházely, řekl Matĕj: "Teď půjdu já do svĕta." Vzal kohouta a šel.
I přišel zase k jednomu mĕstu a potkal pána.
"Copak to neseš?" ptal se pán.
"Nesu kohouta."
"Takový ptáky zde nemáme, k čemu je dobré?"
"Ten pták přivolává den."
"A né, kecáš. My ho musíme každý den vyprovázet tam za ten vrch a ráno mu zase jít naproti.
Kdyby ten pták mĕl takovou vlastnost, zaplatil by ti to král mnoha tisícema."
"Vždyť se můžete přesvĕdčit," řekl Matĕj a šel s pánem ke králi.
"I to by nebyl penĕzi k zaplacení, jestli je tomu tak, jak povídáš", řekl král.
Netrvalo to dlouho a den odešel, aniž ho byl, kdo vyprovodil.
Král byl rád, a rána se ani dočkat nemohl. O půlnoci všichni vstali, dávali pozor, jak bude kohout den přivolávat. Odbila jedna hodina, nic, bily dvĕ, kohout zakokrhal a všichni se vydĕsili, co je to za divný zpĕv. Bily tři hodiny, kohout zase kokrhal, a tak pořád, až do čtyř hodin, kdy se již docela rozbřesklo.
Král pak hned poručil, aby dali Matĕji pĕt tisíc. Matĕj schrábl peníze, podĕkoval a šel domů.
Bratři ho s radostí přivítali a mĕli se zase nĕjaký čas dobře. Že však s penĕzi nehospodařili, rozkutálely se jim.
"Nyní, bratři, půjdu já do svĕta," řekl Michal.
Strčil kocoura do pytle a šel. Dlouho chodil, až přišel k mĕstu, kde ho potkal jeden muž a ptal se ho, co to v tom pytli nese.
"Kocoura," odpoví Michal a ukazuje mu ho.
"To je divné zvíře, k čemu je dobré?"
"Chytá myši, ať jich je kolik v domĕ, všechny je pochytá.
"Honem ke králi! Bo v zámku tolik myší, že nám div po stole nebĕhaj a král by dal co nevím co, co by
nĕkomu poštĕstilo vypudit."
Když přišli ke králi, řekl muž: "Milostivy králi! Ten chalan má kocoura lapáka. To je zvíře, které myši lapá."
"Je-li to pravda, rád ho koupím." řekl král.
I vedli Michala do komory, kde se jim myši pod nohama jen hemžily. Michal rozvázal pytel, kocour vyskočil a způsobil mezi myšmi strašlivou spoušť.
Král mĕl nesmírnou radost a dal Michalovi vyplatit deset tisíc zlatých. Michal s veselou odešel.
Za dva dny po jeho odchodu napadlo krále, co bude asi ten lapák žrát, až žádné myši nebudou? To nikdo nevĕdĕl, i poručil král, aby sedl jezdec na konĕ a Michala dohonil.
Jezdec dohnal Michala a začal se ho napůl nĕmecky, napůl česky nĕco ptát, čemuž ale Michal moc nerozumĕl.
A aby mu ulehčil, tak se ho ptá nĕmecky: "Was?"
Na tu otázku se jezdec obrátí a ujíždí, jako by ho vítr unášel. Celý uřícený se vrátí zpátky a oznamuje králi: "Strašná novina, až zlapá kocour myši, bude po nás veta."
"Kdo ti to řekl?" ptá se ho král.
"Ten človĕk, co nám toho kocoura prodal. Na cestĕ jsem ho dohonil, ptám se, co bude to zvíře žrát a on mi řekl: Vás!"
Král svolal radu a jednalo se, co s lapákem počít. Kocour mezitím v komoře všechny myši vychytal a byla mu dlouhá chvíle. Protáhl se tedy zamřížovaným okénkem a byl ten tam.
Když král zjistil, že lapák z komory utekl, poručil, aby se pluk tĕch nejsrdnatĕjších mužů v tĕžké brnĕní odĕl a na kocoura táhl.
A ačkoli ho honilo vojsko tři dny, po kocouru nebylo ani památky.
Bratři žili zatím svornĕ a spokojenĕ, hospodařili lépe než prve, neboť vĕdĕli, že se teď již na nic víc spolehnout nemohou.
www.ceskatelevize.cz/porady/10639247043-cteni-do-ouska/213542154000029-o-kocouru-kohoutovi-a-kose
