2T - pohádková Božena má za zády Erbena - 2T

Jirka s kozou

podle Karla Jaromíra Erbena

Byl jeden král a mĕl dceru, a tu nemohl žádný rozesmát, byla pořád smutná.
Tak ten král povídal, komu se podaří, aby se zasmála, tomu že ji dá.

A byl jeden pastýř a mĕl syna, říkali mu Jirka.

Ten povídá: "Táto, půjdu taky zkusit jestli bych ji rozesmál. Na vás nechci nic, jenom tu kozu."

Ta koza byla taková, když on chtĕl a řekl: "Kozo, drž!" že každého, kdo šel kolem, držela, a ten pak musel u ní zůstat.

A táta řekl: "No tak jdi."

Tak Jirka tu kozu vzal a šel.

Potká jednoho, ten mĕl nohu na rameni.

Jirka povídal: "Ty, pročpak máš tu nohu na rameni?"

A on: "Když ji sundám, tak doskočím sto mil."

"A kam jdeš?"

"Do služby, kdo mĕ vezme."
"Tak pojď se mnou."

Šli dále a potkali zas jednoho, mĕl prkýnko na očích.

"Ty, pročpak máš na očích to prkýnko?"

A on: "Když to prkýnko zdvihnu, tak vidím sto mil."

"A kam jdeš?"
"Do služby, chceš-li mĕ vzít."

"I proč ne, vezmu. Pojď taky se mnou."

Ušli kus cesty, potkali třetího kamaráda, ten mĕl láhev pod paží a místo zátky držel v ní palec.

"Ty, pročpak tam ten palec držíš?"

"Když ho vytáhnu, dostříknu sto mil, a co chci, všecko zastříknu. Chceš-li, vezmi mĕ taky do služby, může to být k tvému štĕstí a k našemu taky."

A Jirka mu na to: "No tak pojď."

Potom přišli do mĕsta, kde byl ten král se smutnou princeznou, a nakoupili si na tu kozu pentle. Zašli do jedné hospody, a tam už bylo zařízeno, až takoví lidé přijdou, aby jim dali jíst a pít, co budou chtít, že to král všecko zaplatí.

Jirka a jeho kamarádi kozu celou pentlemi ovázali a dali ji do svĕtnice šenkýři, aby se o ni postaral. Ten ji dal do přístĕnku, kde jeho dcery ležely.

Jirka zavolal: "Kozo, drž!"

Ten hospodský mĕl tři dcery. Ty ještĕ nespaly.

Tu řekla Manka: "Oh, kdybych mohla taky takovou pentli mít! Půjdu a odvážu si nĕjakou z té kozy."

Ta druhá, Dorla, povídá: "Nechoď, on to ráno pozná."

Ale Manka šla přec.

A když se dlouho nevracela, řekla ta třetí, Káča: "Jdi tam pro ni."

Dorla šla, vidí, Manka stojí u kozy.

Třepla ji po zádech: "Pojď, nech toho!"

A už se od ní nemohla odtrhnout.

Když to trvalo hodnou chvíli, volá Káča: "Pojďte už, neodvažte je všecky!"

Šla a třepla Dorlu po sukni. A už taky nemohla pryč, musela u ní zůstat.

Ráno si milý Jirka pospíšil a šel pro kozu a vedl to všecko pryč, Káču, Dorlu i Manku. Šenkýř ještĕ spal.
Šli přes ves, rychtář koukal z okna.
"I fuj!" povídá. "Kačenko, co to, co to?"
Šel a popadl ji za ruku, chtĕl ji odtrhnout, ale zůstal u ní taky.

V uličce potkali pastýře, jak žene stádo krav, býk se otřel o Káču, uvázl, a Jirka ho taky vedl.

Potom přišli před zámek a z toho vyšli ven sloužící, a když celý ten průvod vidĕli, šli ke králi a povídali mu: "Och, pane, máme tu takovou zvláštní podívanou: už tu byly všelijaké maškary, ale tohle tu ještĕ nebylo."

Hned tu královskou dceru vyvedli nahoru k oknu, ona se podívala a zasmála se, až se zámek otřásl.

A teď se Jirky ptali, co je zač.

On, že je pastýřův syn a že mu říkají Jirka.

A oni na to, že to nemůže být, že mu tu princeznu nemohou dát, protože je prostého rodu, leda že by ještĕ nĕco vykonal.

Jirka povídá: "A co?"

A oni, že sto mil odtud je studánka, jestli z ní za minutu přinese koflík vody, tak princeznu dostane.

Milý Jirka řekl tomu, co mĕl nohu na rameni: "Ty jsi povídal, když sundáš tady tu nohu, že doskočíš sto mil."

Ten odpovĕdĕl: "Ó, to já snadno dokážu!"

Sundal nohu, skočil a byl u studánky. Ale potom chybĕlo už jen maličko do doby, kdy se mĕl vrátit,
a on pořád nepřicházel.

Tu řekl Jirka druhému kamarádovi: "Ty jsi povídal, když zdvihneš to prkýnko z oči, že uvidíš na sto mil.
Podívej se, co tam dĕlá."

"Och, pane, on tam u studánky leží. Ach, pane, on usnul!"

"To bude zle," povídá Jirka. "Už má čas se vrátit. Ty třetí, ty jsi povídal, když vytáhneš palec z té láhve, že dostříkneš sto mil. Rychle stříkni tam, ať vstává."

Třetí kamarád vytáhl palec z láhve a stříkal daleko, daleko.

Jirka povídá tomu druhému: "Podívej se, jestli už se tam hýbá, nebo co dĕlá."

"Och, pane, už vstává, utírá se, už nabírá vodu."

Potom ten první skočil. Než se nadáli, už tu byl s vodou, zrovna včas. Jirka vzal koflík s vodou a nesl ho do zámku.

Tam vidĕli, že Jirka ten kousek dokázal.

"Co budeme dĕlat? Snad mu přece musíme princeznu dát!"

"Ne, pane králi," povídá jeden sloužící, "to nemůže být. Vždyť je prostého rodu, aby dostal královskou dceru! My ho musíme ze svĕta sprovodit."

Král na to přikázal, aby poslouchali, co bude Jirka mluvit, podle řeči že poznají, co je zač a jak na nĕj.

Na zámku bydlela jedna žena, ta to slyšela a pak Jirkovi povídala: "S tebou nebude dnes dobře, chtĕjí tĕ sprovodit ze svĕta."

"I toho se nebojím, už když mi bylo sotva dvanáct let, zabil jsem jich jednou ranou dvanáct."

Ale to bylo tak, když mu máma upekla placku, vlítlo mu na ni dvanáct much a on je naráz zabil.

To když na zámku slyšeli, řekli: "Jinak to nepůjde, než že ho musíme zastřelit!"

Potom dali nastoupit vojáky, že mu udĕlají slávu, že ho budou oddávat na nádvoří.

Tak ho tam vyvedli a vojáci chtĕli už do nĕho vypálit.

Ale Jirka řekl tomu, co držel v láhvi místo zátky palec: "Rychle vytáhni palec a všechno zastříkni!"

"Ó pane, to já rád udĕlám."

Vytáhl palec a všecky je zastříkl, až byli všichni slepí a žádný nic nevidĕl.

Na zámku když vidĕli, že to jinak nepůjde, řekli mu, aby šel, že mu tu princeznu dají.

Potom ho oblékli do pĕkných královských šatů a byla svatba.

A já jsem na té svatbĕ taky byl.

Mĕli tam muziku, zpívali, jedli a pili, bylo masa, koláčů, všeho plné ošatky, a vodičky plná vĕdra.

Dnes jsem šel, včera jsem přišel, našel jsem mezi pařezy vejce, hodil jsem ho jednomu na hlavu a udĕlala jsem mu pleš, má ji doposud. 

www.ceskatelevize.cz/porady/10639247043-cteni-do-ouska/213542154000026-jirka-s-kozou