"O Zlatovlásce" podle Boženy Němcové
Jeden velmi, ale velmi chudobný kovář byl, a snad aby nebyl sám, proto se oženil.
Bůh ho dětmi obsypal, ale v řemesle kovář neobstál.
Špatně se mu dařilo a jmění, které malé bylo, nějak se mu vytratilo.
Neměl ani zahrádku, ani žádnou půdu, a tak přišel na mizinu, což nebylo divu.
Ze dne na den se mu hůře vedlo, a tak se mu ani na živu být nechtělo.
Posledních sedm krejcarů vzal, za provaz je dal a do lesa se vytratil, aby se tam oběsil.
Když do lesa přišel, pěkný strom si našel a právě hodit provaz přes větev chtěl, když vtom paničku uviděl.
Začala ho přemlouvat a mile mu domlouvat, aby se nevěšel, že by těžký hřích potom měl.
Kovář se nad tím zjevením zarazil a zdálo se, že od svého předsevzetí ustoupil.
Ale jak si svou bídu připomněl, zas provaz na silnou větev házel. Panička se před něho postavila a pravila:
"Nevěš se, věř Bohu, já ti v tvé bídě pomohu. Bohatství budeš mít, kolik jen budeš chtít, jak mi přislíbíš, o čem ve svém domě nevíš."
"No co by to asi bylo, aby se o tom v našem domě nevědělo?" kovář si pomyslil a paničce přislíbil, že jí dá, co žádá.
Panička zmizela a zanedlouho kováři peníze přinesla.
"Co jsem ti slíbila, tady máš, a to, co jsi slíbil ty, mi za sedm roků dáš," panička se rozloučila a zase zmizela.
Kovář se potěšil a domů se vrátil.
Bohatství doma po stole rozložil, ale když ženě vyjevil, pod jakou záminkou peníze dostal, hrozného nářku se dočkal.
"Co jsi mi to udělal," jeho žena naříkala.
"Vždyť jsi vlastní dítě zaprodal!" zoufale bědovala. Ale kovář svůj slib dal a ten už se odvolat nedal.
Kovářka, když přišla její hodina, překrásné děvčátko se zlatými vlasy a se zlatou hvězdičkou na čele porodila.
Rodiče ji jako oko v hlavě opatrovali, a jak jen znali, až do sedmého roku ji vychovávali.
Uplynul rok sedmý, a tu náhle zastavil pod kovářovými okny kočár celý černý.
Panička z kočáru vystoupila, aby se kováři ohlásila.
Přišla, aby si Zlatovlásku odvedla. Rodiče plakali a hořekovali, když jí až po cinter vyprovázeli.
Ještě dále jít chtěli, ale nesměli. Domů se tedy s pláčem vrátili. Zlatovlásku odvezli koně v černém voze.
Pustými lesy a dolinami dlouhý čas Zlatovláska s paničkou jely, až konečně do jednoho krásného zámku přijely.
Panička děvče do zámku zavedla a tam ji po devětadevadesáti jizbách provedla.
"Tady budeš přebývat a těchto devadesát devět jizeb opatrovat.
Která se ti zalíbí, v té můžeš být, ale do sté jizby ani nakouknout nesmíš, jinak zle pochodíš.
Za sedm roků jsem tu hned a do té doby se řiď, jak budeš umět." Jak to dořekla, zmizela.
Po celých sedm let Zlatovláska v tom zámku přebývala, jak jahůdka v lese vyrůstala a den co den krásnější a moudřejší byla.
Po devětadevadesáti jizbách se procházela, uklízela, prach utírala a do sté jizby se ani v myšlenkách nepodívala.
Lhůta sedmi let uplynula, paní se vrátila a hned na Zlatovlásku uhodila: "Určitě jsi ve sté jizbě nebyla?"
"Ne," Zlatovláska odvětila a paní jí uvěřila, neboť Zlatovláska pravdomluvná byla.
Brzy paní vše na zámku prohlídla, Zlatovlásce jako prve poručila, aby do poslední jizby nechodila, a opět na sedm roků zmizela.
Zase se Zlatovláska po devětadevadesáti jizbách procházela, uklízela a na stou jizbu ani v myšlenkách nepomyslela.
Ale jednoho dne hudbu uslyšela, která jako by z té poslední jizby vycházela.
Jakkoli hudba lákavá byla, že nikdy nic podobného Zlatovláska neslyšela, přece se napoprvé zdržela.
Když se ale druhý den hudba opět opakovala, a ještě krásnější a lákavější byla, odolat už nemohla a do sté jizby nahlédla.
Za stolem dvanáct zakletých lidí sedělo, ale nic se nepohnulo.
Za dveřmi pak jeden z nich stál, skoro jako kostlivec vypadal a Zlatovlásku pro živého Boha prosil a zaklínal, aby paničce slovíčkem nezjevila, co v poslední jizbě viděla.
Aby to zůstalo tajemství, byť by se i nejhůře dělo s ní. Zlatovláska se ulekla a rychle dveře zavřela.
Zase po své práci šla, jizby čistila a za sedm roků se panička vrátila.
Už věděla, že Zlatovláska byla v poslední jizbě a hned se jí ptala přísně:
"Že jsi do sté jizby nakukovala? Pověz mi, co jsi v ní viděla!"
"Nic," Zlatovláska i dech zatajila. Paní se jí podruhé zeptala, ale Zlatovláska ani hlásku nevydala.
Paní pochopila a hrozila: "Jak mi to nepovíš, ve studni skončíš a už nikdy víc nepromluvíš!"
Té hrozby se děvče neleklo a jen dál mlčelo. Tu ji paní chytila a do studně ji hodila.
Od té chvíle Zlatovláska němou byla, aby s nikým jiným než s tou paní nemluvila.
Když se Zlatovláska vzpamatovala, na suché dno studně se postavila a před sebou průchod ve skále uviděla.
Tím průchodem prošla a na pěknou zelenou louku přišla.
Okolo louky a v neprostupném lese pak jahodami a sladkými kořínky živila se.
Paní se jí zjevila a vždy ji znovu prosila, aby jí pověděla, co v poslední jizbě viděla, ale Zlatovláska nic nepověděla.
Jednou lovil i v tom neprostupném lese mladý král, a když zabloudil až na tu pěknou zelenou louku, našel ji tam.
Na heboučké trávě spící, překrásnou zlatovlasou krasavici. Král se velmi diví, že v pustině tak nevídanou krásu vidí.
Chvíli se na ni díval, až se zamiloval. Zlatovláska se mu tolik zalíbila, že chtěl, aby s ním na zámku žila.
Vzbudil ji a potichu se ptal, že by ji na zámek s sebou vzal. Zlatovláska nic neřekla, jen hlavou kývla.
Když Zlatovlásce mladý král celý svůj zámek ukázal, krásné šaty jí ušít dal a potom si ji za ženu vzal.
Žili spolu velmi šťastně a spokojeně.
Zlatovláska krásného chlapečka se zlatými vlásky a zlatou hvězdičkou na čele porodila, ale radost se ve smutek proměnila.
V noci se Zlatovlásce panička zjevila a hrozit jí začala, že jí chlapečka vezme, jak nepoví, co viděla v poslední jizbě.
Mráz přešel hrůzou Zlatovlásku, ale nevydala ani hlásku.
Panička chlapci život vzala, Zlatovlásce krví ústa pomazala a zmizela.
Když ráno mrtvého chlapce našli, nelze popsat, jak se všichni lekli.
V celém zámku zločince hledali, ale nikoho nenašli.
Mnozí křičeli, že to sama královna udělala, že má krví ústa umazaná, a ona mlčet ke všemu musela.
Jenom jediný král tomu neuvěřil a zase s ní spokojeně potom jako předtím žil, ač se nad smrtí krásného chlapce trápil.
A zase se stalo, že se jim krásné děvčátko se zlatými vlásky a hvězdičkou na čele narodilo.
Král se velice radoval a stráže po celém zámku až do ložnice královny rozestavit dal.
Ale paní v noci ve spaní do jizby královny vešla a zase vědět chtěla, co v poslední jizbě viděla, a že jí vezme děvčátko, pohrozila.
"Nic," královna odvětila a se sepjatýma rukama paní prosila, aby děvčátku neublížila.
Ale paní na to nic nedbala a děvčátku život vzala, ústa Zlatovlásce krví pomazala a zmizela.
Ráno děvčátko mrtvé bylo, a ani stráž nevěděla, co se přihodilo.
Král byl všecek bez sebe lítostí a hněvem nad neslýchanou bezbožností.
V celém zámku každý koutek prohledali, ale nikoho nenašli.
"Královna sama děvčátko zabila, vždyť má krvavá ústa!" všichni volat začali, za strigu ji vyhlašovali a k smrti na hranici odsuzovali.
Konečně i král Zlatovlásku v podezření vzal. Na smrt ji odsoudili, aby ubohou Zlatovlásku za městem upálili.
Už ji vedli, už ji ke sloupu přivázali a už hranici zapalovat chtěli...
Vtom odkudsi černý kočár přiletěl a středem lidstva až přímo k Zlatovlásce doletěl.
Z toho kočáru paní vystoupila a Zlatovlásce pravila: "Co jsi v poslední jizbě viděla?"
"Nic jsem neviděla." Vtom ta paní všecka radostná a proměněná zvolala:
"Děkuji ti, Zlatovlásko milá. To je tvoje i moje štěstí, že jsi nemluvila. Takto jsi mne i těch dvanáct zakletých, vysvobodila.
Kdybys vyjevila, co jsi tenkrát viděla, byla bys nás všechny, i sama sebe, na věčné věky zatratila."
Po těch slovech paní ke kočáru přikročila a dvě zlatovlasé děti s hvězdičkami na čelech královně do náruče vložila.
Potom do kočáru nasedla a zmizela. Vtom okamžiku Zlatovláska promluvila a králi všechno vysvětlila.
Král ani svým očím věřit nechtěl, když ty divy viděl. Zlatovlásku za odpuštění prosil, že ji tak nemilosrdně odsoudil.
Potom pro kováře s kovářkou poslali, kteří se i se všemi dětmi na zámek nastěhovali, a bůhví jak dlouho si ve štěstí mnoho spokojenosti vespolek užívali.
www.databook.cz/zlate-vlasky-zlatovlasky-klasicke-pohadky-a-povesti-3280
Zdroj: http://pohadky2t.pise.cz/9-o-zlatovlasce-podle-bozeny-nemcove.html