Byl jednou jeden král. Ten měl syna a tři dcery. Stalo se jedenkrát, že král s královnou odjeli.
Zámek a dcerušky synu odevzdali. A na rozloučenou mu přísně přikázali, aby žádné mrzutosti netropil a své sestry neškádlil.
Princ se z toho velmi těšil, ale sestry nepotěšil, poslouchat ho nechtěly.
V noci slunce zazářilo a prince moc potěšilo dát mu svoji sestřičku.
"Já jsem král slunce a chci si tvou sestru za královnu vzít. Se mnou se ve slunečním paláci bude dobře mít."
Slunečník princeznu na svá planoucí ramena vzal a po zlatém mostě do slunečního paláce s ní pospíchal.
Ráno, když se probudily, sestry – ty co bratru zbyly, velký křik hned spustily, do bratra se pustily.
"Chceme taky šťastny být, s krásným králem odejít!"
Princ večer usnout nemohl, až měsíc jemu pomohl, když se půlnoc blížila, víčka se mu klížila.
Někdo ťuká na okno, princ přemýšlí – kdo je to? Měsíční král promlouvá a o princeznu požádá.
Po stříbrných oblacích k měsíčnímu paláci do oblak vzhůru stoupají, tam šťastni princi mávají.
Pláče sestra opuštěná, prosí bratra o manžela. "Já chci taky šťastna být, s krásným králem odejít!"
Princ by ji chtěl potěšit: "Běž se, sestro připravit!"
Vítr bouchá okenicí, v noci stojí ve světnici, Větrník, král větrů snad, nemůže si vybírat.
Princezna poslední zbyla, královi se zalíbila.
Hned si ji od prince do náruče vzal a do modro-oblakového vozu spící krasavici dal.
Král s královnou se navrátil a velmi se podivil. Princ jim všechny dcery provdal, ale ani on dlouho doma nezůstal.
Do světa se vypravil, aby se tam oženil. Mnoho dní po světě chodil, až tu náhle za malou horou nádherný zámek spatřil.
Radostně k němu zamířil. U otevřených vrat stařeček seděl, že na něj smrt čeká, mu pověděl.
Na zámku se princ ve skvostném pokoji ubytoval, tam na stěně z pochvy meč sám od sebe vyskakoval.
Podivný meč za svůj vyměnil a s překrásnou pannou se seznámil.
"Jak se opovažuješ do mého zámku vkročit? Chceš snad zde svůj život ukončit?"
"A proč by mně smrt hrozila? Nebo ty bys mne zahubit chtěla?"
"Nyní se potýkat spolu budeme, a kdo prohraje, ten zemře!"
Náhle meče v rukou měli a proti sobě bojovali. Princezně meč z ruky vypadl a na dvě půle se rozpadl.
"Teď ty jsi tu pánem a já tě budu poslouchat." - "Tak to pak se musíš mojí ženou stát!"
Princezna svolila, však podmínku měla, aby na sedm dní ze zámku odjet směla.
Princ ode všech pokojů klíče měl, jen jeden ze zlata použít nesměl. Klíček ze zlata zvídavě v ruce otáčel.
"Proč bych se do pokoje podívat nesměl?"
Uviděl tam opravdu něco podivného – člověka rozpáleným řetězem ke zdi přikovaného.
"Snad by ses mne nebál? Já jsem ohňů král. Prosím tě, pomoz mi, na chvilku mi odlehčí!"
Když tak snažně prosil, princ ho osvobodil. Jak byl král na svobodě, hned zmizel z pokoje.
Sedm dní dávno uplynulo, jen princezny v zámku nebylo.
Princ naříkal a bědoval bez ustání, až vzpomněl si na švagry znenadání.
Od Slunečníku k Měsíčníku putoval, až Větrník mu radu dal.
"Hluboko pod zemí je v ohnivém zámku přikována. Já chodím ji chladit každý den zrána. Rychlého koně má ohně král, ty musíš mít rychlejšího koně, abys neprohrál. Tu máš hůlku půl zlatou, půl stříbrnou, švagři ti nedají zahynout. Teď musíš mocnou čarodějnici navštívit a koně si tam vysloužit."
Rychle se princ vzchopil a do vozu ke králi větrů vstoupil.
Tři dny a tři noci po větru bez ustání pluli, až se v temném údolí ocitnuli.
Bujní větrní vraníci na rozloučenou zafrkali a prince pod hradem zanechali.
Zmužile kráčel princ ke hradu, požádat o koně zlou babu. Kol kolem černý plot a lebky člověčí.
Vrata se otevřou, z nich hrozný hlas zaječí. "Co tady hledáš?" ptá se hlas sípavý.
"Chci k tobě do služby," princ rychle odpoví.
"U mne trvá služba jen tři dny a tři noci. Když špatně pochodíš, není ti pomoci," ukazuje čarodějnice k černému plotu svým prstem kostnatým.
"Když to však dokážeš, jak se ti odplatím?"
"Já nepřeji si nic jiného, než toho koníka, co máš zde schovaného."
První den dvanáct hřebců železných hlídal a nebýt švagrů, nebyl by je uhlídal.
V největší úzkosti si hůlku vzal a do země ji dal.
Vtom kolem ohrady tak silně pálit slunce začalo, že dvanáct železných hřebců hned v chladné ohradě stálo.
Druhý den dvakrát více koní hlídal a nebýt hůlky těžko by je uhlídal.
Honem ji do země zasadil a najednou kolem ohrady veliký vítr byl.
Vichřice dokola tak silně fučela, že hřebce v ohradě celý den držela.
Čarodějnice proto přemýšlela, jaký úkol by pro prince vymyslela.
Navečer princ z hradu odešel ven a Měsíc mu pověděl, jak těžký úkol ho čeká příští den.
"Musíš dvanáct divokých krav podojit a z toho mléka lázeň pro čarodějnici připravit. Za hradem, kde měsíční je svit, najdeš zlatý bič v zemi ukryt. Ten vykopej a dobře schovej! Po práci se v nejbližším rybníce vykoupej a na koníku pro nevěstu pospíchej!"
Princ vše udělal, jak si švagr přál.
A když ráno čarodějnice od zdivočelých krav odešla, jeho chvíle nadešla – zlatý bič všechny ty divoké krávy zkrotil a princ je v klidu podojil.
Když mléko do džberů teklo, bylo tak horké, že div neuteklo. Jakmile to čarodějnice uviděla, zlostí se celá rozechvěla.
Řekla princi: "Nyní se v tom mléce musíš vykoupat!" Myslela, že princ se bude bát.
"Ale dříve než do bílé lázně vstoupím, přivedˇmi mého koníka, ať vidím, zda neprohloupím!"
Baba s koníkem tu byla hned, ale na koníka byl přežalostný pohled.
Když se princ v mléčné lázni koupal, hned chladný větřík do ní foukal.
Jakmile z lázně ven vyšel, v sedmeré kráse se skvěl.
Baba svým očím věřit nemohla, hned vešla do lázně, aby jí ke kráse pomohla.
Jak do lázně baba vlezla, už z ní nikdy nevylezla.
Slunce začalo tak silně pálit, že horké mléko začalo klokotem vařit.
O pomoc volala, ale nikoho se už nedovolala.
Princ toho ubohého koníčka osedlal a k nebližšímu rybníku s ním pospíchal. Tam ho, chudinku, celého vykoupal.
A hle, kůň vylezl bílý jako sníh a celý hlaďounký jako aksamit.
Hříva a ocas ze samých stříbrných nitek byly, nohy jako strunky a podkůvky se ryzím zlatem třpytily.
Ušima stříhal, hlavou pyšně kýval a hříva jako stříbrné třepení kolem krku se vlní.
Princ na něj radostně vyskočil, kůň jako blesk vyrazil, až jiskry za ním pršely.
Když do hradu ohnivého krále vjeli, princ zůstal na chvíli zkoprnělý.
Uviděl tam nevěstu svou celou řetězy přikovanou. Rychle k ní přiskočil, aby jí vysvobodil.
Jakmile ho princezna uviděla, přežalostně ho prosila, ať svůj život zachrání a její smrti nebrání.
Princ ale meč vytáhl a řetěz jím přesekl. Princeznu pak do náručí vzal a s koníčkem ujížděli v dál.
Král ohňů právě z okna vyhlédl, když mu Stříbrohřívek přes cestu proběhl.
A na něm prince s osvobozenou princeznou poznal.
Vztekem celý bez sebe hned svého rychlého koně osedlal.
Stříbrohřívek již tak daleko před ním byl, že ho jen jako bílou holubičku spatřil.
Darmo král svého rychlouna bodal, ten krok z místa neudělal, neboť k tomu všemu slunce tak pálilo, že mu kopyta k zemi přilepilo.
Král mu ale přece oddechu popřát nechtěl, až tu najednou silný vichr přiletěl, že krále i s koněm do povětří vznesl a nazpátek k ohnivému zámku je zpět zanesl.
I zařekl se ohňů král, že do své smrti princezně už nebude škodit dál.
A když se šťastně dostali až k zámku princezny, všichni s nimi oslavili jejich návrat vítězný.
Princ s princeznou však dlouho v zámku nezůstal a druhý den zas Stříbrohřívka osedlal.
Ubozí rodiče syna dávno oplakali, neboť už dlouho o něm zprávu nedostali.
Po mnoho dní se pak radovali, když prince s nevěstou na zámku přivítali.
Na jejich svatbě, kterou hlučně a skvostně slavili, také Větrník, Slunečník i Měsíčník byli.
Princ jim za jejich služby ze srdce poděkoval a se svými sestrami si na svatbě zatancoval.
Po svatbě mladí manželé nazpátek do svého zámku zamířili a dlouho tam spokojeně žili.
Bílého koníčka si všichni velice považovali, a ještě i princovi pravnuci jeho stříbrnou hřívu pročesávali.
Zdroj: http://pohadky2t.pise.cz/11-o-slunecniku-mesicniku-a-vetrniku-podle-bozky-n.html