"Mahulena, krásná panna" podle Boženy Němcové
Byl jednou jeden král a ten svého překrásného syna velmi miloval.
Matka princi umřela a macecha ho nenávidĕla.
Proto by princ do svĕta rád odešel, ale otec mu v tom bránil a pustit ho nechtĕl.
Jedenkrát se princ po zámku procházel a za kamny obraz uvidĕl.
Na obraze překrásná panna byla, tak krásná, že prince zcela okouzlila.
Otec se to dozvĕdĕl a synovi povĕdĕl: "To byla tvoje matka pravá, říkali jí Zlatá panna."
Syn si chtĕl také Zlatou pannu ve svĕtĕ vyhledat, ale táta král mu začal tu cestu rozmlouvat.
Až bezradný pan král doma i ve svĕtĕ vyhlásit dal,
že pro prince hledají pannu stejnĕ krásnou a nebožce královnĕ podobnou.
Po celém království se vyslanci ptali, za hory, za doly zajeli,
ale žádnou takovou pannu nenašli.
Nakonec rádcové všechny studny zavřeli a jen královskou otevřenou nechali,
aby se žíznivých pocestných na Zlatou pannu zeptali.
Dlouho, předlouho to trvalo, až se jednou v létĕ stalo,
že ke studni poutník přišel, celý ušpinĕný prachem,
sluncem spálený, utrmácený a velice žíznivý.
Strážní se ho jako vždy ptali a poutník pravil:
"Povím, co vím. Celý svĕt jsem prošel a jednu takovou krásku jsem tam vidĕl.
Jmenuje se Mahulena, krásná panna."
Stráž hned poutníka do paláce dovedla a před krále předvedla.
Princ, jakmile to uslyšel, s tím poutníkem do svĕta Mahulenu hledat šel.
Macechu to hřálo u srdce, že se tak lehce zbavila prince.
Šli dlouhý čas přes tmavé hory, plánĕ a doly, starými cestami,
až jedenkrát do tmavého lesa přišli.
Princ vylezl na buk, uvidĕl svĕtélko, které bylo ještĕ hodnĕ daleko.
Chvíli to trvalo, než se k domku dostali, kde u stařečka přespali.
Stařec knihy psal a poutníků si nevšímal.
Když odbila půlnoc, přiletĕly tři vrány a rázem z nich byly tři panny, starcovy dcery.
Svému otci o Mahulenĕ vyprávĕly, a potom zase odletĕly.
Poutník to všechno slyšel a ráno, když s princem ke dvĕma cestám přišel,
řekl, že se musí princ tou bahnitou cestou dát, aby se mohla Mahulena jeho ženou stát.
"O život dozajista přijdeš, když moje rady neposlechneš!"
Za nĕjaký čas přišli do mĕsta, kde žila princova nevĕsta.
Princ šel ve mĕstĕ do paláce a se sklopenýma očima vešel do svĕtnice.
Sedĕla tam Mahulena, ale princ se jí díval na nohy jen po kolena,
snĕdl třetinu jídla, vypil třetinu vína a mlčky, jak přišel, tak zase odešel.
Druhý den princ snĕdl v paláci jen polovic jídla a vypil polovic vína.
Pozdvihnout oči výš si netroufal a Mahulenĕ se jenom k pasu podíval.
Třetí den nedočkavý princ pospíchal do zámku,
ale jakmile pohlédl na Mahulenu, krásnou pannu,
taková záře vyšla z její tváře, že prince srazila až na zem.
Když Mahulena vidĕla, že princ neomdlel ani neumřel,
ze svého vysokého místa dolů sešla, ruku mu podala a pĕknĕ s ním mluvila.
Král i všichni dvořané se divili, že je princ živý.
A tak krásnou pannu Mahulenu dostal princ za ženu,
ale pan král nechtĕl, aby si ji princ odvezl domů.
Ten král byl všech ptáků král a o svou dceru se bál,
protože to, co zlá královna chystá, tušil dozajista.
Hlučnou svatbu slavili a princ s Mahulenou potom v nejkrásnĕjším paláci bydleli.
Zpočátku princ na svého otce tolik nemyslel, byl krásou své ženy zcela okouzlen.
Ale pozdĕji stále víc naléhal na Mahulenu, aby se s ním vypravila za jeho otcem domů.
Manželé se tedy s poutníkem na cestu vydali a opĕt v té chaloupce u starce přespali.
Princ s Mahulenou usnuli záhy, a když o půlnoci přiletĕly tři vrány,
poutník nespal a poslouchal.
"Princ si veze Mahulenu, svoji ženu, do svého zámku."
"Veze si, veze, ale nedoveze."
"Velké neštĕstí je čeká, macecha je ježibaba a prince nemá ráda."
"Ani Mahulenu, jeho ženu."
"Až k zámku přijedou, pohár vína dostanou."
"A jak budou to víno pít, srdce jim puknou a přestanou bít."
"A když se to nepovede, macecha jim pošle konĕ."
"Jak se princ na konĕ posadí, hned ten kůň do Dunaje skočí."
"A když se ani to nepodaří, drak jim v noci do svĕtnice vletí a svým dechem je omámí."
"A kdo to poví, v kámen se promĕní!"
Stařec si to zase do knihy zapisoval a poutník si všechno pamatoval.
Ráno vstali, starci podĕkovali a odjeli.
Když už před mĕstem byli, vítalo je tam mnoho lidí.
Pohár vína hned princi nabízeli, ale poutník pravil:
"Nepij ani kapku toho vína! Ať to víno ochutná sluha, který ti ho podá."
Když se sluha vína napil, hned se na zem svalil.
Zas vyslala královna sluhu, který krásného konĕ vedl,
ale poutník princi řekl:
"Nesedej na toho konĕ a dej ho sluhovi, co ho vede!"
Princ poslechl a tomu sluhovi poručil, aby se sám na konĕ posadil.
Jakmile byl sluha na koni, kůň se rozbĕhl, skočil, a sluha se utopil v Dunaji.
Princ už tušil, jak macecha smýšlí, ale když konečnĕ domů přišli,
macecha zas dĕlala, jakoby velikou radost mĕla.
Otec se radoval a hody jako o svatbĕ vystrojit dal.
Večer, když chtĕl jít princ se svou ženou Mahulenou spát,
začal se o nĕ poutník bát a princi povídal:
"Poslechni mĕ, radím ti dobře!
Dnes v noci budu u tvé ženy spát a ničeho se nemusíš bát.
Když ne, tak ne, ale zle se ti povede!"
V noci princ od Mahuleny odešel a poutník tam vešel s ostrým mečem.
Zničehonic se přivalil o půlnoci ošklivý drak do komory a hned se táhl za Mahulenou k loži.
Poutník jen máchl mečem a tu ošklivou potvoru povalil na zem.
Hroznĕ zaryčela, až celý zámek probudila.
Poutník dračí tĕlo oknem do propasti shodil,
ale potom se k Mahulenĕ sklonil, aby z její tváře dračí krev smyl.
Poutník mĕl v ruce meč a na odĕvu krev.
Všichni se hned na nĕho vrhli.
Myslel si král, princ i lid, že chtĕl Mahulenu zabít.
Velmi se rozzlobil král a do vĕzení poutníka vsadit dal.
Chudák poutník se všelijak vymlouval, až mu princ přikázal,
aby pravdu povĕdĕl, a poutník promluvil a zkamenĕl.
Tu teprve princ své nedůvĕry litoval, když ztuhlé tĕlo svého vĕrného přítele objímal.
Už se vše o zlé královnĕ vĕdĕlo a za čas našli v propasti její mrtvé tĕlo.
Princ každý den obmýval slzami nešťastného přítele, ale kámen zůstal kamenem.
Jednou pozdĕ večer, když se domů z lovu vracel, a zase na svého přítele myslel,
uslyšel šum křídel nad hlavou, a tu uvidĕl tři vrány letĕt nad sebou.
"Princ domů jede a ještĕ neví, co se u nich doma dĕje."
"Ještĕ neví, že mu Mahulena, krásná žena, porodila syna se žhavým slunéčkem na čele."
"Vĕru neví, že kdyby krví toho dítĕte kamenné tĕlo svého přítele pokropil, kletbu by zrušil."
Plný radosti princ pospíchal ke své krásné ženĕ Mahulenĕ
a k dítĕti se zlatou hvĕzdičkou na čele.
A když je políbil, vzal nožík a svému synáčkovi jemnĕ nařízl malý prstík.
Tou troškou rudé krve pokropil kamenné tĕlo svého přítele.
Vtom okamžení byla zlá kletba zrušena a jeden druhého objímal.
Potom už jejich štĕstí nic nepřekáželo a žili tam všichni pospolu šťastnĕ a dlouho.
https://www.palmknihy.cz/detail/ebook_159594/Nemcova_Bozena:_Mahulena