O pánu Bohu - Čtené pohádky BN na Déčku
Pohádky Boženy Němcové
O Pánubohu
Za onoho času, když Pan Ježíš se svatým Petrem chodil po světě, všelicos se jim na cestě přihodilo.
Že je všude plno hodných i nehodných lidí, o tom se často přesvědčili.
Jedenkrát přišli pozdě večer do vsi. Pan Ježíš chtěl žádat o nocleh v nejchudší chalupě, ale Petr prosil mistra, aby šli do nějakého velkého statku. Tam že bývá všeho dost a že dostanou dobrou večeři a nocleh.
Pan Ježíš Petrovi nebránil, ale sám zůstal sedět před tou chudou chaloupkou.
I vydal se Petr do statku, který byl ze všech největší. Ale tam ho selka odbyla s tím, že ona nevaří pro tuláky, ba ani lože že pro ně nemá.
A stejně pořídil ve druhém i ve třetím statku. Vrátil se tedy s nepořízenou.
Pojď! Zkusíme to tady v té chaloupce, řekl mu Ježíš a vešli do chalupy. Zastihli ženu s dětmi právě při večeři. Na všem bylo vidět velkou chudobu.
Tady sotva pochodíme, pomyslel si Petr.
Ale když Ježíš požádal o nocleh a večeři, žena ochotně odpověděla:
Pokud vezmete zavděk tím, co vám mohu podat, ráda posloužím.
Ježíš byl spokojen a žena mu hned přinesla polévku. Omlouvala se, že je málo mastná, ale že více oleje nemá.
Petře, spočítej ta očka, co na polévce plují, řekl Pan Ježíš. Petr počítal a bylo jich hodně.
Když se najedli a měli jít na lože, které jim žena co nejpečlivěji připravila, vysázel Pan Ježíš na stůl přesně tolik zlatých peněz, co v polévce plavalo oček, a ženě je daroval. Ubohá vdova nevěděla, kam se radosti podít.
Hned ráno běžela do sousedního velkého statku koupit mléko, aby pocestným
připravila dobrou snídani. A také vypravovala, jak ji pocestní za jejich chudou polévku odměnili.
Bohatá selka byla lakomá. Řekla tedy ženě, aby pro ně nevařila, že je sama ke snídani pozve, že má všeho doma dost a že může snadněji dobrou polévku uvařit nežli ona. Chudá žena odpověděla, že to pocestným vyřídí. A když budou chtít, že přijdou. A Pan Ježíš řekl, že půjdou.
Bohatá selka jim připravila polévku velmi dobrou a tak ji omastila, že pro samý olej ani polévku vidět nebylo.
Když zaplatili špatnou polévku tak dobře, kolik mi asi dají za tu dobrou? myslela si.
Pan Ježíš ale neporučil Petrovi, aby očka počítal. Nebylo taky co. Bylo jen jedno přes celou mísu.
Pane, povídá Petr, ta selka by zasloužila, abys ji odměnil. Ta včerejší polévka nebyla tak dobrá.
Petře, mě chutnala lépe než tato. Chudá vdova ji omastila poslední kapkou oleje, co měla. A dala ji upřímně a nečekala žádnou odměnu. Tato dává, aby získala, a proto nezasluhuje odměny. Jen ten, kdo ze svého a ze srdce dává, tomu Pán Bůh nadělí.
Když vstali od stolu, zdvořile selce poděkovali a šli dále.
Šli a šli, až přišli na rozcestí. A tu nevěděli, kterou cestou se dát k nejbližšímu městečku nebo vesnici.
Počkej, pane! Tam vidím na poli sedláka ležet. On poví, kudy bychom se dali, řekl Petr a šel za sedlákem.
Muž ležel na břichu a hověl si. Když se ho Petr ptal, nedal mu po dvakrát ani odpověď a potřetí řekl jen: Támhle. A více se ani nehnul.
Pane, takového lenocha a nezdvořáka jsem jakživ neviděl, zvěstoval Petr Panu Ježíši, a tak šli nazdařbůh dál.
Cestou potkali mladé děvče. Vykračovala si lehkým krokem jako laňka. Když se jí zeptali, jdou-li dobře ke vsi, hned jim ukázala. I kus cesty s nimi šla, aby nezabloudili. Pak teprve se zas vydala zpátky svou cestou.
To se Petrovi náramně líbilo, i řekl:
Pane, měl bys tomu děvčeti za jeho zdvořilost nějakou milost udělit.
Dáme ji tomu lenochovi, řekl Pan Ježíš.
To by byla věčná škoda, skoro se rozkřikl Petr. Takový nezdvořilý chlap a taková přívětivá dívka. Ti by se k sobě nehodili.
Právě, Petře. Ona má až dost toho, co se jemu nedostává. Kdyby měl ženu, jako je on sám, shnili by oba. Ale ona ho napraví a dobře se jim povede.
To byla sice pravda, ale Petrovi stejně byla líto toho děvčete.
Jedenkrát šli zase přes jednu vesnici a tu uslyšeli z jedné chalupy veselý zpěv. Slavila se tam svatba.
Pojď, Petře, popřejeme mladým manželům štěstí a dáme jim dárek do hospodářství. Ale kromě chleba a soli ničeho nepřijmeme, protože jsou to chudí lidé.
Vešli tedy do stavení. Hospodář je upřímně přivítal a hned také museli zasednout mezi svatebčany. A jakkoli nutili Ježíše k jídlu, on si vzal vždy jen chléb.
Petr by byl rád jedl koláče, ale taky děkoval, že nechce. Bál se svého mistra.
Hospodář Petra znovu pobízel, aby si jen koláč vzal. Petr poslechl a nechal si plnou kapsu koláčů nacpat. Jíst si ale netroufal, aby ho Pan Ježíš neviděl.
Ten svatebčanům štědře nadělil a šli dále. Vcházeli právě do lesa a Petr vida, že mistr je zamyšlen, zůstal trochu pozadu, honem sáhl do kapsy pro koláč a kus si ukousl. Ale v tu chvíli se Pan Ježíš po něm obrátil. Petr si honem přikryl ústa dlaní, žvanec do ní vyplivl a hodil ho za sebe.
Když se ho Pan Ježíš ptal, co to žvýká, odpověděl, že nic. Ježíš ho nechal při tom a šel dál v zamyšlení. Petr tedy zase vytáhl koláč a kus si ukousl. Ale sotva začal žvýkat, Pan Ježíš se zase obrátil a zase se ptal, co to Petr žvýká.
Nic, odpověděl Petr.
A tak to šlo dál, až Petr všechny koláče rozžvýkal a za sebe naházel.
Když za sebe hodil poslední sousto, povídá Pan Ježíš: Petře, vrať se a seber několik těch niců, co jsi za sebe hodil. Já tady na tebe počkám. Petr se tedy zahanben vrátil do lesa a šel sbírat.
Když se vrátil, podával Panu Ježíši, co našel: Pane, nic jiného jsem na cestě neviděl než toto. Vypadalo to jako žvance, ale když jsem je sbíral, viděl jsem, že každý byl zakořeněn v zemi a že to není žvanec, ale jakási rostlina.
Je to rostlina a vyrostla z božího daru, který jsi, Petře, zaházel, odpověděl Ježíš. Když pak šli do nejbližší vesnice, vešel Pan Ježíš k jedné velmi chudé ženě a požádal ji, aby mu tu rostlinu připravila k jídlu.
Když nevěděla jak, Pan Ježíš jí to ukázal. Jídlo to bylo moc dobré a byly to houby. A protože vyrostly ze soust od chudých lidí, věnoval je Pan Ježíš chudým, aby je po lese sbírali a vařili z nich dobrá jídla. Proto prý houby taky tak rychle rostou.
Petr jedl a jedl, a přesto nebyl syt. A proto prý houby tolik nesytí.
decko.ceskatelevize.cz/pohadky-bozeny-nemcove
