O bílém hadu - Čtené pohádky BN na Déčku
Pohádky Boženy Nĕmcové
O bílém hadu
Chudá selka šla do lesa na stlaní. Hrabe, hrabe, a najednou vidí bílého hada. Mohla ho snadno zabít, ale ona by to pro celý svĕt neudĕlala. Vždyť to byl bílý had a ten přináší štĕstí!
Nabrala ho tedy do košíku, on se do listí zahrabal a přinesla ho domů.
Starali se o nĕho s mužem jako o vlastní dítĕ, které nemĕli. Spal na podušce na peci a dostával ode všeho jídla, co mĕli.
A opravdu. Brzy si z nouze pomohli.
Had u nich byl už pet let, když tu se jednoho dne ráno z pece ozvalo: Táto, když se o mĕ staráte, mĕl byste mĕ taky oženit.
Nu, já tĕ ožením, odpovĕdĕl sedlák. Ale kteroupak bys rád?
Žádnou jinou než Bĕlu, dceru knížecí.
Co mĕl sedlák dĕlat? Když přišel ke knížeti, bez ostýchání mu poselství vyřídil.
Kníže se zamyslil, knĕžna se lekla, ale Bĕla se jen zasmála a povídá:
Vyřiď svému synu bílému hadu, že si ho vezmu, když přijede na svatbu po zlaté silnici na granátovém voze a potáhne ho čtvero bílých koní. Když tak přijede, bude svatba.
Dĕkuji ti, tatíčku, za vyřízenou, pravil doma had. Ráno se s mamičkou ustrojte, pojedeme na oddavky.
Sotva vysvitlo slunce, už venku zařehtali bílí konĕ a jelo se. Bĕla se dívala oknem, a když vidĕla, že se opravdu blíží granátový vůz po zlaté silnici, musela se strojit do svatebních šatů.
Matka plakala, otec jí lál, ale že to sama chtĕla, musela mlčet.
Svatba byla v zeleném háji.
Všichni jedli a pili, jen nevĕsta plakala a ženich tiše ležel na bílých poduškách.
Když šli spát, nevĕsta si strachem stáhla podušku až přes hlavu.
Tu prosí ženich: Bĕlinko, obrať se ke mnĕ.
Jeho hlas byl tak mĕkký a nĕžný, že se k nĕmu musela obrátit.
A tu zase prosí: Obejmi mĕ.
Bĕla se třásla, ale objala ho.
Tu prosí potřetí: Bĕlinko, drahá, polib mĕ!
S hrůzou zavřela Bĕla oči a políbila hada. V tu chvíli stála v náručí krásného mladého muže.
Když se ráno probudili, chtĕl si ženich zase hned hadí kůži obléci. Bĕla ho však prosila, aby to nedĕlal a ona ho mohla svým rodičům ukázat.
On se ale bránil. Byl začarován. A kdyby se ta kůže ztratila, navždy by zmizel a nikdy by se už s Bĕlou nevidĕli.
Ta ale slíbila, že kůži schová tak, že ji nikdo nenajde.
Mladík ji miloval. Nechal se tedy přesvĕdčit a kůži jí dal. Bĕla ji schovala pod polštář a už ho vedla mezi svatební hosty. Líbil se jim, to se ví.
Ale to všeobecné radování netrvalo dlouho. Najednou cítí Bĕla horké políbení, bolestivý vzdech a ženich byl pryč.
Všichni zůstali jako omráčení, jen Bĕla už tušila, co se stalo.
Bĕžela do ložnice, prohledala postel, ale kůže se ztratila.
Plakala a v srdci cítila takovou bolest a úzkost, že bĕhala z místa na místo a nikde nemĕla pokoje. Svĕřila se tedy rodičům a šla do svĕta hledat svého ztraceného muže.
Chodila už dlouho se svou bolestí, ale nikde ho nenacházela.
Tu přišla k malé studánce pod starou vrbou. Tam si sedla a usnula.
Najednou jako by ji nĕkdo vzal za ruku, a když se probudila, stála před ní krásná paní, kterou jako by už nĕkde vidĕla.
Jsem matka tvého ztraceného muže, řekla.
Bydlím v této vrbĕ, ale mé království je rozsáhlé. Když můj syn odešel do zemĕ lidí, nemohla jsem ho už chránit, protože moje moc tak daleko nesahá. Zlá čarodĕjnice ho zaklela do bílého hada a pak kůži, kterou jsi nechala pod poduškou, spálila. V tu chvíli ztratil princ pamĕť a vzal si jinou paní, kterou nemiluje. Ale pokud ty ho máš opravdu ráda, ukážu ti k nĕmu cestu.
Jak bych ho nemilovala, když už za ním tak dlouho chodím a všude ho hledám, odpovĕdĕla Bĕla.
Vykoupej se tedy v této studánce, řekla a zmizela zase ve vrbĕ.
Když se vrátila, dala Bĕle jiný šat a taky zlatou přeslici a stříbrné vřetánko a řekla: S tím si sedneš na námĕstí a budeš příst. Královna půjde kolem a bude to chtít koupit, ale za žádnou cenu neprodávej, dokud nepřivolí, že ti daruje, co si od ní vyprosíš. Zítra přijď zase ke mnĕ.
Bĕla podĕkovala a udĕlala, jak jí bylo poručeno.
Lidé se sbíhali ze všech stran a nevĕdĕli, mají-li hledĕt na sličnou přadlenu, nebo na zlatou přeslici. Tu šla kolem jako hrdá pávice královna a hned se jí obou tĕch vĕcí zachtĕlo.
Dám ti penĕz, co budeš chtít.
To není za žádné peníze, milostivá paní, odpovĕdĕla Bĕla.
A za co tedy?
Nechte mĕ jednou večer s králem pobýt.
Chvíli se královna rozmýšlela a potom řekla: Bud si tedy. Večer přijď do hradu.
Nato ji Bĕla odevzdala obĕ vzácné vĕci a čekala, až slunce zajde.
Když ji pak královna zavedla do ložnice, král už spal. A neprobudil se, ani když ho Bĕla políbila a volala jeho jméno.
Nastal den a ona musela pryč.
Neplač, dcero moje, řekla jí králova matka. Tady máš košíček kvĕtin. Sedni si s ním na námĕstí a dĕlej vĕnec. Královna ho bude zase chtít, ale ty nedávej, než jako předešlého dne.
To se ví, že ho královna chtĕla.
Košíček byl ze zlata, stejnĕ jako stonky kvĕtin. A jejich kvĕty z drahého kamení. Ještĕ nikdo takovou krásu nevidĕl.
Královna tentokrát svolila bez rozmýšlení, ale když Bĕla zas do hradu přišla, spal král jako předešlé noci a ona ho opĕt neprobudila.
Ještĕ smutnĕjší než včera přišla Bĕla k bílé paní, ale ta jí dala překrásné šaty, jako by jejich látka byla ze zlaté pavučiny utkána, a řekla:
Snad budeš potřetí mít štĕstí.
Večer už sedĕla Bĕla u hradu a čekala na královnu.
Jak by po takových šatech chtivá žena netoužila? Bĕle hned všechno slíbila a v duchu se jí jen vysmála.
V královĕ předpokoji spával starý komorník. A bylo mu divné, že už po dvĕ noci slyšel v jeho ložnici usedavý pláč. Zeptal se proto krále. Ten tomu zprvu nechtĕl vĕřit, ale pak si vzpomnĕl, že mu už
dva večery královna sama přináší nápoj na noc a nutí ho pít. Slíbil si tedy, že lektvar tentokrát nevypije a bude dávat pozor, co se bude dít.
Když královna přinesla nápoj, lstí ji přimĕl, aby se otočila, a odvar vylil. Předstíral ovšem, že tvrdĕ usnul, a proto královna opĕt přivedla Bĕlu.
Král maličko pootevřel oči, ale tu krásnou paní hned nepoznal.
Pak však promluvila, políbila ho a zlé kouzlo bylo zlomeno.
Když ráno přišla zlá královna pro Bĕlu, nechal ji král hned do vĕže vsadit a se svou milou manželkou se pak vydali ke staré vrbĕ, aby jí podĕkovali.
Vrba se zachvĕla a studánka zašumĕla, jako by jim odpovídala.
Pak se vrátili domů k Bĕliným rodičům a k sedlákovi se selkou, kteří mladého krále vychovali.
Ale vrba u studánky jim po celý život zůstávala svatou.
decko.ceskatelevize.cz/pohadky-bozeny-nemcove
