Moudrý zlatník - Čtené pohádky BN na Déčku
Pohádky Boženy Němcové
Moudrý zlatník
Radošovi bylo 18 let, když mu zemřeli rodiče. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než jít do světa sloužit.
I vydal se do velkého města, že tam nejspíš práci najde.
Cestou ho pozdravilo moudro s rozumem, a tak od té doby byl tak moudrý, jako by na vysokých školách studoval. A co do rukou vzal, všechno se mu povedlo.
V městě přišel k jednomu zlatníku, jehož krámek se mu z ulice líbil. A že se chce dát do učení.
„Já tě rád přijmu,“ řekl mistr. „Ale než se vyučíš, budeš už starý.“
„Já vím, mistře. Peněz nemám, abych za učení platil, ale uvidíte, že se mnou budete spokojen,“ odpověděl Radoš.
Mistr ho tedy vzal a nestačil se divit. Zprvu se učedníci sice Radošovi smáli, že je staré nemehlo, ale rychle umlkli. Co se jiní dvě léta učili, on uměl za týden. Brzy už dělal prsteny i náušnice, radost pohledět. Za měsíc byl vyučen a mistr si ho rád v dílně ponechal.
Neměli se ženou děti, a tak ho měli jako vlastního.
V tom městě žil král a ten měl dceru Liběnu. Byla krásná a všechno uměla, co si kdo vzpomněl. Jen nemluvila. Jedna stará vědma králi prozradila, že princezna je očarována a že to bude trvat tak dlouho, dokud ji nějaký moudrý mládenec nevysvobodí.
A tak dal král vyhlásit, že kdo princezně vrátí řeč, dostane ji za ženu. Nápadníci se jen hrnuli. Jenže žádný jí řeč nevrátil, jen ji obtěžovali.
A tak se princezna zavřela do svých komnat a král dal oznámit, že kdo se přihlásí a neuzdraví princeznu do tří dnů, přijde o hlavu. A rázem shon přestal.
Radošovi bylo krásné Liběny líto, ale co mohl dělat?
Jednoho dne přišel královský dvořenín a objednal u mistra pro princeznu klenoty. Ale takové, jaké ještě nikdo neviděl a z nejdražších kamenů. Mistr se zasmušil.
Koho tou prací pověří? Sám si na ni netroufal a bál se, aby někdo z učedníků drahé kameny a zlato nepoškodil.
Svěřil se Radošovi a ten se hned nabídl, že to zkusí. Mistr váhal, ale pak na zkoušku nechal Radoše udělat prsten. Když mu ho mladík přinesl, viděl, že je nejkrásnější v celém jeho krámu.
Dal mu tedy s úlevou zhotovit také všechno ostatní.
„Hochu, ode dneška jsi mistr ty,“ povídal, když uviděl tu nádheru, kterou mu Radoš přinesl. „Jak se ti mám odměnit?“
„Nijak jinak, než abych to směl sám králi donést.“
Mistr mu rád udělal po vůli a Radoš se vydal do královského hradu.
Král se dlouho a zálibně díval do zdobené skříňky, v níž byly klenoty uloženy.
„Povez mi, chlapče, kdo tu práci dělal,“ ptal se mladého zlatníka.
„Já sám, nejmilostivějši králi,“ odpověděl hrdě Radoš.
„Tak šikovného umělce jsem dosud nepoznal,“ pokračoval král. „Pověz mi, jaké máš přání, a já ti ho splním.“
Bez rozmýšlení Radoš odpověděl: „Chci se pokusit navrátit princezně řeč. Prosím tedy, abych k ní směl jít.“
„Ovšem, mladíku. Pokusit se navrátit jí zdraví smíš. Ale bylo by mi líto, kdybys to nedokázal,“ odpověděl král.
„Vím, co by mě čekalo, a rád se vaší vůli podrobím,“ prohlásil bez váhání Radoš a byl veden k princezně.
Když k ní vstoupil, připadal si jako v ráji. Tak krásně byl ten pokoj zařízen. Ale jak byla
princezna Liběna smutná! Seděla, vyšívala a ani se nepohnula. Radoš se obrátil k jejímu portrétu,
který visel na zdi a ukazoval ji jako děvčátko.
Uklonil se a povídá: „Rozhodni ty, obraze krásný! Řezbář udělal pannu, krejčí na ni ušil šaty a řečník jí dal řeč. Komu teď ta panna náleží?“
„Komu by náležela, když ne tomu, kdo jí vrátil řeč,“ promluvila princezna a opět tiše dál šila.
Radoš se uklonil a vyšel z pokoje. Ale dvořan, kterého král pověřil, aby poslouchal a podal mu zprávu, byl závistivý a řekl, že princezna mlčela. Radoše si tedy ponechali na zámku a starému zlatníkovi poslali peníze za klenoty se vzkazem, že Radoš teď bude tři dny na zámku.
Jak se starý mistr polekal! Nazítří opět přivedli Radoše k princezně a on zopakoval svou otázku k jejímu obrazu: „Řezbář udělal pannu, krejčí jí ušil šaty, ale řečník jí dal řeč. Každý ji chce mít. Komu náleží?“
„Už včera jsem ti řekla, že tomu, kdo jí dal řeč,“ odpověděla princezna.
Jenže dvořan zase všechno před králem zatajil. Tomu bylo ale nadaného mladíka líto, a proto se rozhodl, že třetí den bude za dveřmi poslouchat sám.
Když Radoš potřetí zopakoval svou otázku, princezna vstala a pravila: „Už dvakrát jsem ti řekla, že tomu, kdo ji naučil mluvit. Proč se tím nespokojíš?“
To už král nevydržel, vběhl do pokoje a s pláčem dceru líbal.
Nato vzal Radoše za ruku a řekl mu: „Tys mi všechnu radost navrátil. Staň se tedy mým synem a králem, neboť jsi moudřejší nad jiné.“
„Můj nejmilostivějši pane,“ odpověděl Radoš. „Jak mohu být králem? Jsem nízkého rodu, neumím se u dvora chovat a kdoví, zdali mě princezna bude vůbec chtít.“
„Tys mě svou moudrosti vysvobodil z kouzelných pout a já jiného nechci než tebe,“ řekla princezna a podala mu ruku.
Král pak už jen potrestal svého závistivého sluhu, který chtěl dostat Radoše do neštěstí.
A u dvora konečně zavládla radost, jakou tu dlouho nepamatovali. Ve městě se hned rozhlásilo, že je princezna uzdravena a že to dokázal prostý zlatnický tovaryš.
Jak se to starý mistr dozvěděl, hned běžel do hradu, aby se přesvědčil. Radoš ho představil králi a starý zlatník děkoval Pánu Bohu, že mu poslal takového učedníka.
Za nějaký čas byla svatba a královská nevěsta se skvěla v klenotech, které jí udělal ženich vlastní rukou.
Radoš pak panoval moudře jako žádný král před ním a měl několik synů. Každý z nich se musel v mládí něčemu naučit a žádný taky nedostal nic bez zásluhy. Ale jestli je taky pozdravilo moudro s rozumem, to už se neví.
decko.ceskatelevize.cz/pohadky-bozeny-nemcove