Chytrá horákyně - Čtené pohádky BN na Déčku
Pohádky Boženy Němcové
Chytrá horákyně
Byli dva bratři. Jeden z nich byl bohatý statkář, neměl žádné děti a byl tuze lakomý. Druhý, chudý chalupník měl jedinou dceru a byl příliš dobrý.
Když šlo děvčeti na dvanáctý rok, dal ji k bratru za husopasku.
Když trochu vyrostla, začala sloužit jako děvečka.
„Služ jen, Manko, dobře,“ řekl jí strýc. „Až bude tvoje služba u konce, dám ti místo platu jalovici. Mám malé telátko. To dochovám a tobě to bude jisté milejší než peníze.“
Manka měla radost a od té chvíle se teprve snažila jako drak. Po třech letech už byla z telátka ne jalovice, ale statná kráva a Mančin otec začal churavět. Šla tedy za strýcem, že odchází ze služby, aby jí dal, co slíbil.
Jenže ten se zdráhal. Vytáčel se a nechtěl dát. Manka šla tedy s pláčem domů a radila otci, aby se obrátil na soudce.
A soudce byl v nesnázích. Věděl, že na straně chudého je právo, ale zase si nechtěl toho bohatého pohněvat.
A tak si je dal zavolat každého zvlášť a dal jim hádanku: „Co je nejbystřejší, co je nejsladší a co nejbohatší?“ A řekl, že kdo to uhodne, dostane jalovici, co už byla vlastně velká kráva.
Bratři šli rozmrzelí domů.
„Prosím tě, to jsou věci. Sama je uhodnu,“ povídá bohatá selka. „Nejbystřejší je náš černý špicl, nejsladší náš sud medu. A co může být bohatší než naše truhla tolarů?“
Sedláka to uklidnilo a dosyta se najedl.
„Nebuďte smutný, táto,“ řekla doma Manka. „Běžte jen klidně spát. Ráno vám to povím.“
Chudák ale stejně celou noc oka nezamhouřil. Když ráno vstal, Manka povídá: „Až se vás bude pan soudce ptát, řekněte, že nejsladší je spaní, nejbystřejší že je oko a nejbohatší je země, ze které všechno pochází. Ale to vám povídám! Nesmíte prozradit, odkud to máte.“
Soudce si nejprve poslechl sedláka, ale moc spokojen nebyl. „Vyslechnu ještě tvého bratra,“
povídá. Když si ho poslechl, řekl: „Tys uhodl a dostaneš jalovici. Ale pověz: Kdo ti poradil? Ve tvé hlavě se to neurodilo.“
Chalupník nechtěl prozradit, ale nakonec musel s pravdou ven.
„Dobrá,“ řekl soudce. „Když je tvoje dcera tak chytrá, ať přijde zejtra ke mně. Ale ať to není ve dne ani v noci, ani ustrojená, ani nahá, ani pěšky, ani na voze.“
To zas byla pro chudáka rána. Nerad se doma Mance přiznal, ale ona ho uklidnila, že to nějak vyvede.
Ve dvě hodiny po půlnoci na sebe natáhla řídký režný pytel, na jednu nohu dala punčochu, druhou obula naboso do střevíce, sedla na kozu a napůl po jezdecku, napůl pěšky, došla za ranního šera do města k soudci.
Ten ji už očekával. „Vidím, že jsi vtipné děvče. Chceš-li, vezmu si tě za ženu.“
Manka si ho prohlédla od hlavy až k patě: „Proč ne? Chci.“
Bylo týden před svatbou. Manka už měla nové krásné šaty, když jí budoucí manžel povídá: „Nikdy se mi ale do žádného soudu nesmíš plést. Jinak tě pošlu zpátky k otci.“
Manka slíbila a slavila se svatba.
Uběhl nějaký čas, co už byla Manka velkou paní, a všichni ji měli rádi. Byla ke všem laskavá a manželovi se do řemesla nepletla.
Jenže jednoho dne k němu přišli dva sedláci. Měli dohromady kobylu a hřebce. A když dostala kobyla hříbě, nastal spor, komu patří.
Ten bohatý, co měl hřebce, tvrdil, že jemu. A chudý, že kobyla přece hříbě porodila.
Jenže ten bohatý byl opravdu bohatý, a tak po straně panu soudci něco dal a ten pak rozhodl, že hříbě patří k hřebci.
Manka to všechno ve vedlejším pokoji vyslechla a ten nespravedlivý rozsudek se jí nelíbil. Proto chudému sedláku poradila: „Zítra půjde manžel kolem kopce na lov. Vylez nahoru a roztáhni sítě. Až se tě bude ptát, co to děláš, pověz mu, že když mohou mít hřebci hříbata, můžou růst na kopci ryby. Ale nesmíš prozradit, od koho tu radu máš.“
Sedlák poděkoval a ráno už kladl na kopci sítě.
Soudce šel kolem se společností a hned, jak ho uviděl, všichni se dali do smíchu. Když mu ale sedlák řekl, co mu Manka poradila, zůstal soudce červený jako pivoňka. Vzal si sedláka stranou a řekl: „Hříbě bude tvoje, když mi prozradíš, kdo ti tu radu dal.“
Chudák zapíral, co mohl, ale nakonec to stejně prozradil.
Když přišel soudce domů, chvíli si ženy ani nevšímal, na otázky neodpovídal. Až pak se před ni postavil a povídá: „Víš, co jsem ti před svatbou přikazoval?“
„Ano, vím to.“
„Tak proč jsi tomu sedlákovi radila?“
„Protože nespravedlnost nesnesu.“
„Dobře. Ale tobě do toho nic nebylo. Vrátíš se, odkud jsi přišla,“ uzavřel ten rozhovor soudce. „Ale abys neřekla, že jsem nespravedlivý i k tobě, můžeš si s sebou odnést, co je ti nejmilejší. Když to jinak nejde, poslechnu tě, muži,“ odpověděla Manka. „Ale dovol, abych s tebou naposledy povečeřela.“ A hned běžela do kuchyně, aby připravila dobré jídlo a pití.
A pak spolu jedli, pili a přátelsky si povídali. Paní stále připíjela manželovi. A když viděla, že už je trochu opilý, nechala nalít ještě jednu sklenici vína, podala mu ji a pravila: „Milý muži! Tu sklenici vína vypij na moje zdraví a na rozloučenou. Jak to uděláš, půjdu domů.“
Pan manžel vzal víno, jedním lokem ho vypil, usnul a sluhově ho uložili do postele. Pak sloužící tu postel vzali na ramena, Manka všechno zamkla a šlo se k její rodné chaloupce.
Táta spráskl ruce, když viděl ten podivný průvod. Ale když mu to dcera vysvětlila, byl náramně spokojen.
Slunce už stálo hezky vysoko, když se pan soudce vzbudil. A první, koho vidí, je Manka pěkně zas po selsku ustrojená.
„Ty jsi tu ještě?“, ptá se.
„A proč bych nebyla? Vždyť jsem doma,“ Manka na to.
„A co tu dělám já?“, ptá se překvapený sudí.
„Copak jsi mi nedovolil, abych si vzala s sebou, co je mi nejmilejší? Tak jsem si vzala tebe.“
Pan soudce se dal do smíchu: „Budiž ti odpuštěno! Vidím, že jsi chytřejší než já, a proto budeš ode dneška soudit ty.“ Paní soudcová ráda.
Od toho dne soudila jenom ona a všude bylo dobře.
decko.ceskatelevize.cz/pohadky-bozeny-nemcove